O pice a potravinové neofobii
Tak nevím, jestli jsem měla učit Tondu sbírat houby.
Courání lesem nesnáší, postrádá pro něj smysl. Nicméně lesem schválně vedu kus naší zaběhlé trasy. Tu a tam v jeho protestním tempu seberu houbu, ale nesmím se moc zdržet. To nesnáší. V poslední době několikrát použil slovo houbička. Jen tak bez zjevného kontextu si ho pobrukuje.
Našla jsem malého hříbka. Hezky jsem Toníčka přilákala zvoláním: „Houbička, tady, podívej!“. Možná čekal houbičku na nádobí, která mu moc chutná, možná nějaký obrázek, ale když se přikrčil, vypadal trochu zklamaně. Položila jsem mu ruku na houbu. Lehce jsem podtrhla houbě nohu, aby mu nezůstal v ruce jen klobouček, a nadzvedla ji prstem od kořene. Tonda zvedl houbu, očichal ji a já kvapně nastavila košíček, abych do něj letící houbu zachytila. Pěkně!
Další hříbek! Opět houbu předtrhnu, nechám mu ji sebrat, očichat, chytám do košíku. Hezky, Tondo!
Tonda pochopil, že mi sbíráním hub udělá radost, tak se přede mnou tu tam zjevil s muchomůrkou tygrovanou, červenou, se závojnatkou nebo čechratkou. Houby mi nosil s lehkým odporem, ale když zjistil, že mě to už spíš trochu popuzuje a říkám: „Ne, už ne, stačí“, začal být ve své snaze obzvlášť urputný.
Kdysi bych si řekla – bezva, aspoň k houbám získá vztah a začne je jíst. Kdepak. Takto to u nás vůbec nefunguje. Toníček si k jídlu nevytváří vztah z nějakého kontextu. Pokud Toníčka nějaké jídlo zaujme, očichá ho a ochutná. A potom si k němu buď vytvoří vztah, nebo ne. Ale většinou ho ani neochutná. Pokud ho nutím, vidím na něm, jak se mnohdy celý oklepe, ucukne, otírá si jazyk a je velmi nešťastný. Tak ho raději nenutím.
Již dříve jsem psala, že do roka věku nebyla na Toníčkovi patrná žádná odlišnost od jiných dětí. To platilo i pro jídlo. Jedl všechno, co jsem mu nabídla a spokojeně pil mateřské mléko. Potom přestával jít to a ono jídlo, a nakonec zůstal jen u několika pokrmů, které přijímal. Byly to suché rohlíky, jeden typ polotovarových těstovin, homogenní jogurty bez ovoce a knedlík s vejcem. Ovoce a zeleninu jsem do něj nebyla schopná nijak dostat.
Odpor ke zkoušení nových chutí – potravinová neofobie -, chudý jídelní repertoár a touha po stereotypitě jídel, jsou typické pro mnoho autistů. Toníček třeba nesnese domácí nebo ostře točené rohlíky, rohlíky s posypem, vypečené rohlíky a rohlíky nestandardního tvaru. Nesnědl by ani rohlík nakrájený na kolečka. Známá vědkyně Temple Grandin, která je také autistka, jedla pouze jogurty a želé (alespoň do doby, než začala užívat antidepresiva). Není to rozmazleností. Autisté mají často jiné vnímání chutí a prožitek chuti pro ně může být příliš silný nebo nepříjemný, jako je pro mnohé lidi skřípání nehtů o tabuli. A představte si, že by vás nějaký Vogon nutil třikrát denně půl hodiny poslouchat zvuk škrábání nehtů po tabuli a bral by vás jako nevděčníka, který nedocení vogonskou hudbu. Vždyť se všem Vogonům škrábání nehtů o tabuli tak líbí!
S touto vzpurností se trápí i má blízká rodina. Je zklamání, když mu připravím já, babička anebo někdo jiný jeho oblíbené jídlo, ale připraví ho trochu jinak a on ho proto nejí. Třeba jinak, než ve školní jídelně. Jinak, než já. Jen koupíte jinou značku másla, ve které vy chuťový rozdíl nejste schopni zaznamenat. Toníček se ho poté snažil z chleba smýt pod studenou vodou a nešťastně plakal, čím víc se na něj máslo lepilo a čím více se mu chléb rozbředával pod náporem vody. Bohužel ne vždy dochází k pochopení a já jsem již mnoho let vystavena tlaku, že mám děti jen rozmazlené a nevděčné. A ony jsou vystaveny tlaku, nucení a slovním útokům.
Ale ne všichni autisté mají odpor k rozmanitým chutím a naopak jim velmi chutná. Jiným zase velmi chutná, ale jen těch jejich pár oblíbených jídel. A jiným nechutná skoro nic. Tak se mnozí autisté potýkají se sklony k obezitě a další naopak s podvýživou.
A ještě jsou autisté, kteří jí rádi věci, které by nás, normotypy, nenapadly. Knoflíky, dřívka, textil, písek, polystyren. Této poruše se říká „pika“ a má i své číslo v diagnostickém manuálu. O Toníčkových chutích jsem psala již mnohokrát. Dnes přibyl zvyk občas si prokousnout decentní dírku v tričku nebo ponožce. Ale Toníček nesnese díry v ponožkách! Před týdnem si objevil díru na ponožce, rozedral si ji do velikosti kedlubny a zdravou ponožku vyhodil oknem školy.
Tyto jídelní zvláštnosti se netýkají jen dětí s typickým autismem anebo s přidruženým mentálním postižením. U nás s nimi bojujeme u obou našich autistů, mladšího i staršího. Jen starší je mi občas schopen říct, co by si přál či naopak co mu vadí.
Péťa hraje Minecraft a kouká přes obrazovku na zahrádku, kde kopu už třetí den výkop a vozím hlínu na druhou stranu, kde tvaruji pěknou novou rovinku. O chvíli později máme rozmluvu o chování.
„Péťo, ty Minecraft hraješ, ale já ho mezitím žiju, víš? Vesnice, krumpáč, lopata, a když si dám makeup, tak i skiny…“
„No a maminko, přijde ti to spravedlivé???“