Hlásíme se opět z tábora pro rodiny s postiženými dětmi. Jezdím sem moc ráda. Především kvůli lidem. Kvůli asistentům plným elánu a s vždy nataženou pomocnou rukou. Kvůli báječnému týmu vedoucích. A především kvůli ostatním rodičům. Kvůli klientům, protože pohled na ně mi připomíná, jak moc je každý autista jiný a je nezbytné klienty vnímat jako jedince, ne diagnózy. Sleduji, jak lidé – obyčejní i neobyčejní – láskyplně pečují o své postižené (mnohdy už dospělé) děti. Jak nás spojuje jistý druh poznání. Porozumění. Hodnoty. Jak si umíme vážit dnešního dne, stráveného společně s našimi dětmi, které nám toho tolik dávají i berou.
Zajela se za námi podívat moje sestra. Křehká vzácnost. Ona ve víru studia, hudby a v rozletu, já v horách, točící se kolem dětí. Je mi nesmírně blaze. Večer se blíží a tak i uspávání dětí. Slunce zapadá. Popíjíme pivo, lepíme kapradiny na zavařovací sklenice a tím je proměňujeme v lucerničky. Povídáme si s asistenty a jinými rodiči. Tonda sedí na pískovišti mezi dětmi, převaluje písek z ručky do ručky. Z ničeho nic začne plakat a dloubat se v uchu. Kousl ho do ucha komár? Má v něm písek? Kamínek?
Neseme Toníka do chatky, díváme se mu baterkou do ucha, Tonda křičí. Je tam. Kamínek. Akorát zapasovaný do hloubky, kam jde sotva dohlédnout.
Zaleháváme Toníka. Toník kope, křičí a na malou chvilinku se uklidňuje jen v okamžiku, když na něm všechny ležíme a zoufale zpíváme jeho oblíbenou písničku.
Zdravotnice marně bojuje s kamínkem. Povolává lékařku. Ta zajišťuje příjem na pohotovosti hradecké ORL. Říkám si, že cesta autem bude očistec. Toníček ale rozumí, že je potřeba jet pro pomoc, nasedá, mračící se a vzlykající si drží ruku na oušku. Krotce jde až na příjem. Jako správní Hujerovi zabíráme polovinu chodby. Sestřička nás informuje, že s pacientem může dovnitř jen jedna osoba. Naše paní doktorka ji informuje o Toníkově stavu a já si říkám, že nás je naopak možná ještě málo.
Vlečeme ho do křesla, paní doktorka zkušeně Tondu paralyzuje na svém klíně, já držím ruce, muž nohy, moje sestra naše věci. Už chybí jen doktor Chocholoušek a všichni svatí.
Lékařka vyplachuje obratně kamínek z ucha a Toníček vyklízí pole a uklidňuje se na chodbě v mém náručí. Do auta odchází s vděčnou úlevou a v táboře spokojeně usíná.
Dnešní den začíná olympiádou. Já jsem si vinou nočního buzení lehce přispala, a tak se po probuzení dostávám rovnou ke stanovišti pití na čas. Děti vodu, dospělí… Po dvou pivech – poražena – odcházím se ctí spočinout na sluníčko.
Odpoledne jdeme na písák.
Péťa si zapomněl boty a kňourá, že ho bodají do nožiček šišky, kamínky a vůbec všechno. Lila sedí na ramenou tátovi a odfrkne si směrem k Péťovi: „Já sem taky bosky!“
Děti se spokojeně koupou s tátou a asistenty. Cestou zpátky jdu jen s Tondou, protože se prostě svlékl a nabral tempo směrem k táborové osadě. V půli cesty bloudím a do tábora mne vede můj malý nasupený autista. My jsme teda dvojka!
Jiný večer jsou společenské hry. Posíláme na ně Péťu, že dorazíme, až uspíme malou. Uspávání se protáhne a my se nějak zapovídáme. Za hodinu a čtvrt přichází Péťa se slzami v očích a štká, že si to popletl a čekal na hry v jídelně a ony jsou v Sedmíku. Ptám se: „Co jsi tam celou dobu dělal?“ „Čekal.“ „Sám?“ „Ne, byl tam jiný tábor a takoví dva pánové něco říkali…“ „Ty ses propašoval na Pastoral Brothers???“ „No…“ „A jaký to bylo?“ Péťa si rukou rozmatlává slzy a zubí se: „No výborný!“
Zážitků mám plné kapsy, ale ty mají osobní, nepřenositelné kouzlo. Týden na táboře utekl jako nic.
Vracíme se domů. Nořím ruce do zeleně obsypané hrachovými lusky, fazolkami, krájím cuketky, dělám si čaj z dobromysli, cpu se květy lichořeřišnice. Toníček se rituálně smáčí v korytu. Smějeme se, opálení, poštípaní komáry, obtěžkaní báječnými vzpomínkami.
