Toníkovo náročné období nebere konce, ale nezbývá mnoho dní a kluci odjedou ke svému tátovi. Jsem ráda, že Toníkův táta péči o něj nevzdal, jeví o něho zájem a má ho rád. I když jsme prožili tolik hádek, nedorozumění a máme mezi sebou nejhlubší propast. Ale v životě není funkce uložit, nahrát a smazat. Kluci jsou prostě naši. Také, přiznávám, si bytostně potřebuji někdy odpočinout a víkendy bez kluků jsou pro mne lázně. Dnes nás ve čtyři ráno vzbudila Toníkova snaha rozbít pěstmi okenní tabule. Asi ho dožralo, že je zamčeno, aby nemohl utéct, a na pracné otevírání petliček oken už byl moc rozvášněný. Již brzy, již brzy! Mám velké plány, ostatně jako vždy, když jedou kluci na víkend.
Nejprve si zdřímnu. Až budu dosyta vyspaná, zavřu se na dvě hodiny v koupelně a udělám z medvědice načančanou vílu. Potom jsem ochotná strávit nějaký čas s dcerou společným relaxačním programem, vycházkou nebo piknikem. Pak vytáhnu vše, na co jindy nemám energii – barvy, avokáda a rydla, odborné knihy, flétnu, meditační hudbu i šicí stroj. Večer strávím se svým mužem… A taky nerušeně uklidím a zase se budu těšit na kluky.
Skutečnost je asi taková, že bych si zdřímla, ale již předem vím, že i když se proberu až ráno, vstanu s potřebou dalších padesáti hodin spánku. Tak proč chodit spát? Otevřu si víno, sednu si k počítači a dělám to nejvíc, co teď můj mozek zvládne: Hraju Sims, simulaci rodinného života. Muž přechází kolem, lomí rukama, zda rodinného života nemám během dne dost. Protestuji, že tady mám tlačítko: ulož a nahraj, rodí se tam zdravé děti a všechny nemoci je možné vyléčit. A především: je možné namíchat si lektvar hubnutí a pít drinky od rána do večera.
V pozdní noci odpadnu. Ráno se vzbudím s potřebou dalších padesáti hodin spánku, dopoledne bloumám po bytě nevědouc, co dříve a pije jednu kávu za druhou. Než se proberu úklidem stolu po snídani a zodpovím všech padesát dceřiných „proč?“, na nic ze svého vysněného programu už nemám pomyšlení. Lila se zmáchala, musím ji převléci… A stejně už musím dělat oběd. Po obědě bloumám. Aspoň jdu uklidit ty hory prádla. Dám si kafe na louce. Rozkvetla mateřídouška. Ach, to je pohoda. Vyndávám si klíště. Po večeři si s mužem pustíme nějaký seriál, u kterého si dáváme závody, kdo déle vydrží. Do poloviny to nedotáhne ani jeden z nás. Druhý den jedeme navštívit tchána nebo tchyni, chvilku píšu na počítači a – to už to uteklo?
Ozve se zvonek…