Skončil první týden školky (v rouškách) po karanténě. Zítra se mohou sejmout roušky ve venkovních prostorech. Otvírají všechny školy, kromě speciálních. (Ty nakonec jen o týden později.)
Návrat do školky po dvou měsících byl báječný. Lila tedy chodila týden do školky sama, protože se ostatní rodiče báli tam děti dát hned na první dobrou. Respektuju strach jiných. Zároveň nemohu za to, že já strach nemám. Pro nás, thanatofobiky a úzkostňáky, kteří vidíme smrt za každým rohem, je koronavirus jen další mrkvička v zahrádce černých scénářů.
Přepadaly mne však myšlenky jako – je ti dobře, když odložíš dítě?
No, co si budeme nalhávat… Je! Dříve jsem tuto vůli a nevůli měřila mírou lásky, ale představila jsem si rodiče, které nenechají dítě samotné ani pohrát na písku a rodiče, které děti úplně nechávají ladem. Proč sis pořizovala děti, když s nimi nechceš být? To je tak vtipná otázka, takový sebehnusnobič. Stejně rozumná otázka, jako proč nechceš, aby s tebou byl manžel i na záchodě, proč sis ho tedy brala? Nejsou jen dva póly a mezi těmito póly není přímá úměra „čím víc času věnovaného dětem, tím víc máma“. To je asi tak, jako že čím víc obrazů nakreslím, tím lepší budu malíř.
A tak mne napadlo, jak to dělaly naše praženy?
Vynechme jesle pro kojence, pojídání mláďat ve světě zvířat a jiné pochmurné scénáře. Nejsem historik, a tak použiji jen případů, které jsou mi známy z minulosti blízkých osob. Třeba babička mého muže měla na chalupě hospodyni, která měla na starost především děti. Babička pracovala na hospodářství – a chvíli pracovala na svém, chvíli pekla buchty. Přirozeně střídala, kdy byla a nebyla s dětmi.
Ale ani muži nestávali stranou. Mnoho dětí (především mužů) s funkčními otci vzpomíná, co spolu vše podnikali. Jak je otcové přibírali k práci anebo je učili. Třeba myslivosti, zahradničení, mlátit obilí nebo šachy. A matky učily dcery vařit, a dcery musely vypomáhat v domácnosti a tím se učily i domácí práce.
Za maminky mého muže: Děti se braly na pole jako malinké, ale potom se nechávaly na pospas své činnosti. Měly se kam vracet, ale v šesti letech už jim nikdo nevytvářel zábavní program a úplně nejlepší podle mého muže bylo, když byli u babičky a dědy, kteří byli tak staří, že si děti mohly dělat, co chtěly, a jen se seběhly najíst a napít. Také v rodinných příbězích narážím na častou výpomoc tetiček a sester, prostě na takové ty ženské kruhy. Někdy fungovaly v rámci širší komunity, někdy nefungovaly vůbec a svobodné matky umíraly v bídě – na všem se najde něco, čím lze původní myšlenku najít nějaký funkční princip, degradovat. Někdy to fungovalo lépe a někdy hůře, násilí a smrt se nikdy z dějin nevytratily a život na Starém Bělidle byl většinou vykoupen nějakým humusem. Ale jedno mi z těch lepších osudů vyniká – jakási ženské pospolitost a podpora.
Dnes mi připadá, že jsou ženy vůči sobě navzájem, ale i samy vůči sobě, velice kritické. A to dokonce tak, že sebekritika a kritika zaujímají velký prostor v jejich životě. Soutěživost. Fascinace zevnějškem, oblečením, dokonalostí do nejmenšího detailu… Představte si, že mnoho žen netráví čas před zrcadlem proto, že by se pak cítily krásné, ale jen méně ošklivé! Zamaskované, stažené, obarvené, odbarvené, dobarvené. A že pak vykročí – opravdu překrásné – a v hlavě si nesou tu strie, tu pupínek po vytrženém knírku, hrůzu z první šediny, kterou pinzetou vypitvaly z hlavy, a s připomínkou nemožně velkého nosu (který ostatní z nepochopitelného důvodu obdivují). A tahají se s nimi v hlavě celý den. A okolí zdravému pohledu na sebe sama také nepřidá. Sama vím, jako žena s celoživotně kolísající váhou od štíhlosti po obezitu, jak rapidně se mění jednání lidí (nejen mužů) se mnou v závislosti na váze, a to celkem nehledě na to, jestli mám na obličeji vhodně zvolenou rtěnku, nebo masku psí řiti. (Byly provedeny výzkumy, které zaznamenaly, že holčičky již ve škole byly učitelkami nevědomě hodnoceny lépe, pokud byly líbivé na rozdíl od vizuálně méně líbivých děvčátek.)
Ale hlavně: Cetelová a Hanychová – hele, jak vypadají po porodech! A tamhle a tuhle z Facebooku na nás kouká kdejaká kámoška – tý to ale sluší! No ano, hnusnou fotku si na sociální sítě dá docela málokdo. I já si vybírám z fotek, které prezentuju, tu, kde nemám dvojitou bradu a obě oči hledí přibližně stejným směrem. Kámošky vyretušované filtrem v selfie appce, modelky z reklam, celebrity (z nějakého seriálu, kterým si otupujeme mozek) a influencerky… A na tenhle dortíček ze žužu hromadu „šlehačky“ citátů a mouder, jako: „Buď sama sebou.“ „Krása ženy je v duši.“ „Někdy musíš sundat korunku a nasadit brnění.“ „Ať děláš, co děláš, pro některé to nebude nikdy dost.“
A podobně se ukotvujeme ve společnosti, i v pohledu sama na sebe jako matky.
Jedna vzácná genderisticky škatulkovací vsuvka – tohle třeba otcové zpravidla neprožívají, chybí jim, šťastlivcům, na to to kolečko v mozku. Takřka nikdy se nesetkáme s rodiči mužského pohlaví soutěžícími mezi sebou, jak dobří jsou otcové a který z nich krmí dítě kvalitnější stravou. Proto se uchyluji ke zjednodušení a mluvím o matkách, byť ne každá matka takto vnímá svět, a ne každý otec neprožívá útrapy pochybností o sobě sama jako rodiči.
Tedy matky: Trápíme se, jak moc dobré matky jsme. Nevíme, jak má vlastně taková dostatečně dobrá matka vypadat. Víme už, že není dokonalá. Ale není to málo? Jak máme z dysfunkčních rodin nebo z dysfunkčního okolí vědět, jak taková máma vypadá, když nám pohled zkresluje tolik umělých vzorů a málokterá rodina si předává vzor zdravý? Protože právě tak, jak umí být žena zlá sama na sebe, tak jsou k sobě mnohdy ženy zlé i vzájemně, především na anonymním internetu. Kojení ano, ale ono to stejně nepůjde – dej dudlík – dudlík poškodí kojení – koj! – ty ještě kojíš? Dej dítě socializovat do školky – neseparuj ho – dej mu na zadek, my taky dostávali a jak jsme zdraví – ty ho snad biješ? A hlavně k dítěti MUSÍŠ imrvére cítit jen lásku, i kdyby ti pochcalo tepich! A máš pokleslou kůži pod pažemi! (Ale o tom, že batole čumí půl dne do tabletu mluvit nebudeme, protože máme máslo na hlavě všechny a gelovky nám na nehty samy nenaskáčou!) (To nemáš pravý???) Pak se nemůžeme divit, že se ženy nechávají unést obchodníky s pozitivitou a sebeláskou, jejichž produkt je ale mnohdy pouhé přeslazené slintání.
A do toho jsme na děti samy. Babičky mnohdy pracují, nebo jsou vztahy v rodinách nefunkční, širší okruh rodiny dnes nefunguje, každý má dost starostí sám se sebou, a je úspěch, když se rodina jednou za rok sejde na rodinné oslavě. Je kam děti umístit, pokud splní požadavky úřední a vývojové, nemají nudli u nosu a není zrovna pandemie. Ale kdo je tam odveze, udělá svačinky, zajistí balík oblečení? Většinou matka. Pak přijdete servaná z práce, nafasujete igelitku s upatlaným oblečením, rozbabranou svačinku (kterou z nervů za rohem sežerete) a informaci, že vaše dítě od rána nejedlo, a absolvujete přednášku o jeho nevychovanosti. Tenhle život nejde nemilovat!
Přesto se v něm najde spousta místa pro lásku k dítěti. A ta se opravdu nedá měřit na počet minut strávených spolu, to by se potom láska zaměňovala za Stockholmský syndrom. Ale ani není špatně s dítětem trávit hodně času, vzdělávat doma, neholdovat kroužkům, třeba zůstat v domácnosti až do smrti, pokud je to možné a vytoužené, brát děti do práce, lítat s nimi na Mars.
Důležité je respektovat potřeby a přesvědčení druhých lidí. Důležité je přestat hodnotit podle svých kritérií a měřítek, a umět si představit nepředstavitelné. Je možné, aby žena v politice a se slibnou kariérou, byla dobrá máma? Je možné, aby byla dobrá máma žena, která nemá žádnou kariéru, a její největší úspěch v životě jsou nepřipálené buchty? Ano! Jste si jistí? No, a není to jedno? My jsme určeni do nějaké poroty? Podporu, péči a lásku zasluhují všechny ženy, které pečují o své děti a milují je. A dokonce i když nepečují. A i ženy, které své děti nemilují.
Fungující ženský klan. To je přesně to, co mi v době koronaviru chybělo. A uvědomila jsem si, jak moc mi to chybí i v běžném životě.
Víte, rozjíždět eshop a celé podnikání zrovna v době koronaviru, bylo bláhové. Sledovat všechna opatření a nedopatření vlády, vtipné. Home-office mého muže kchocholouškovivedoucí. Ale co mne překvapilo: být doma s dětmi bylo sice bytostně vyčerpávající, ale těžkých momentů se našlo méně, než těch krásných a sbližujících. Třeba se mi povedlo s Toníčkem i pracovat. Vozím suť a kameny z jedné strany domu na druhou, a zpět vozím Toníka. A on trpělivě čeká, až kolečko naplním, a pak počká, až mu řeknu, že může nastoupit, a celou cestu deseti metrů k místu, kde kopu, vokalizuje radostí.
Někde se vícegenerační rodiny semkly, jinde vzdálily, každý měl jiné podmínky, strach a nastavení. Nicméně již tak chabá síť odlehčení rodičům byla ještě více rozrušena. A mnoho seniorů izolovaných od rodin postrádalo těšení se na své rodiny, a nejen psychicky, ale i fyzicky sešlo. Mnoho lidí si položilo otázku na to, za jakou cenu kvality života si kupovat délku života. Do ulic vyrazili důchodci bez roušek třikrát denně pro rohlíky a zásadně mimo přednostní hodiny pro seniory v obchodech. Kdesi uvnitř mne vzbuzovali pocit pochopení, a na tváři mi malovali úsměv. Na strach je můj život moc krátkej.
Myslím si osobně, ale i jako psycholožka komunikující přes telefon a počítač s klienty, že období minulých měsíců vedlo ty lidi, kteří tomu byli otevření, k mnohým zamyšlením o jejich životě, a proto si ho já – jako období ve svém životě – moc vážím.
A myslím, že jsme ho všichni zvládli báječně, má sladká Emčo. (Hlavně v noci…)