Toníkovy osmé a mé sedmdesáté narozeniny

Toníčkovi je dnes osm let. Chodí do druhé třídy, má rád tělocvik a je mamánek. Rád se mnou chodí po horách a zajímá se o zvířata, hlavně o ptáky. Pozná poštolku od káněte od pěti let. Říká mi Elso, a maluje mne v modrých šatech, protože se rád dívá s Lilou na Ledové království. Říká, že je Olaf a má rád vřelá obětí. Doma je nám fajn i v karánténě, protože jako druháček rád naslouchá učivu třeťáka Péti, ale ještě nepohrdne hrou s mladší sestřičkou.

Ne, normálně to nedělám. Neutápím se v takových představách, protože jen si na chvíli představit u dítěte s postižením „co by kdyby“ je jen cesta k sebeparalýze.

Je to jako úzkost ze smrti. Vím, že umřu a snažím se neutápět v myšlenkách, jak je to hrozné, těžké, jak se bojím. Ono to na mne chodí rádo, a když se do toho položím, jedu jak na tobogánu. Stejně tak s myšlenkami na imaginárního Toníka.

U dětí, které jsou vývojově o skok jinde, tyhle myšlenky vyskakují viditelně. První z nich byl kolem šestého roku Toníka, kdy jsem si ho představila, jak ke mně přiběhne a řekne mi něco, jako: „Maminko, v té škole to byla nuda!“. Prostě mi vyvstala představa, jak ten jeho obličej mluví. Úsměv, mimika slov a vět s intonací, což v té době vůbec nebylo. A už to jelo: „co by kdyby“.

Podraz je, že tohle si náš mozek umí více či méně promítat do všech dětí. Je to hrozně nenápadné, protože zdravý rozum to vyhodnotí jako kacířské myšlenky, a vytěsní. Kdyby tak moje dcera byla taková a taková, kdyby můj syn nebyl takový… A sami si můžete představit, jak toto, byť nevyřčené nepřijetí, může dítě poškodit. A věřím, že všechny děti, i ty naše speciální. Proto se sebou musíme svádět denně velmi těžký boj.

Pomáhá mi žít v přítomnosti a úplně pouštět myšlenky na budoucnost. Ne vytěsňovat myšlenky, ale naopak pojmenovat je a vypustit… Například se mi do hlavy vkrádá myšlenka, že za dvacet let Toníček bude někde v blázinci, místo, aby choval svého syna. Vezmu tuto myšlenku, vynesu ji na louku, a fouknu do ní jako do zralé pampelišky. Nechám ji prostě odletět.

Bylo tu, není tu.

Zítřek možná vůbec nepřijde, co bude, bude. (Ač se Doris Day a Sharukh Khan nikdy nesetkali ani v paralelním vesmíru kinematografie).

Ale když už začnu švidrat do budoucnosti, nechám se ráda fantazií unést. Jen ji nasměruju na místečko, které si vyberu. Pro mne jsem to já v sedmdesáti letech. Tato fantazie se mi zase spojuje s Vánočním příběhem, kdy duch Vánoc v jedné chvíli provází člověka do minulosti. Takový člověk stojí vedle lidí, vidí je i sebe, ale oni ho nevidí.

Stejně tak si představuji sama sebe, jak jako sedmdesátiletá Babi Eli mám možnost nahlédnout do minulosti (a zároveň přitom doufám v další spoustu let, které mne v životě čekají). Stojím vedle šestatřicetileté Elišky a vidím, co dělá a jak se cítí. Teď je vyhořelá a sedí na lavičce se šestým kafem. A říká Péťovi: „Tak udělal sis dnes aspoň nějaký úkol? Ne? A kdy si ho uděláš? Dokud nenapíšeš aspoň něco, tak žádný počítač!“ A Elišky hlas už je rezignovaný, chce splnit úkoly, aby nebyla zase se svými dětmi, jako byla vždy i se sebou, za ignoranta. A nechce, aby se Péťa propadl do úplné dezorganizace a chaosu. Toník měl zrovna nehodu. Vybírá mu z pusy rozežrané puzzle a následuje procedura, jako ostatně třikrát denně. Sprcha, mávání sušenkou nad Toníkem, aby dokončil dílo, kam se patří, převlékání, přepírání prádla, ládování pračky… Péťa už ví, jaká procedura následuje, a tak se potutelně vykrádá někam realizovat to, čemu říká larvální stádium vágus, tedy znuděně se potácet. Slovo „flákání“ se použít nedá, protože flákání se je oproti tomuto jízda na tankodromu. Vrací se s Toníkem a Péťa si stěžuje na ooobrovskou nudu. Eliška říká, že si teda má jít dělat úkol a Péťa skučí. Lila vříská, protože má mokrou bačkorku. „A proč lezeš do bahna v bačkorách???“ „Maminko, já chci tulit!“ „Nechte mě chvíli být!“

Vedle stojí babi Eli a honí se jí v hlavě dost myšlenek. „Zastav se, usměj se, buď vděčná, obejmi je, očichej je, dokud se nechají. Podívej se, jak je krásnej mrak na nebi a ciť ten voňavej vzduch. Co bych za to dala tam teď sedět a jak moc jinak bych to vnímala! Neřvi po nich. Kéž bych tě mohla obejmout. Jak já tě chápu, ale nekopej nohama proti zdi. Udělej si dobrý kafe. A tu ožužlanou čokoládovou trosku perníku po dětech nežer!“ A ještě mnoho myšlenek, které sice cítím, ale neumím je realizovat.

A někdy Babi Eli pozvu i k vaření, na výlet, na nákup… Zkuste si to někdy, pozvat své sedmdesátileté já, když děláte nějaká rozhodnutí. Anebo jen nemáte svůj den. A vy – sedmdesátiletí – pozvěte své osmileté já. Taky bude mít jistě zajímavý názor a hlavně zajímavé otázky.

Já:  „Péťo, a co bys dělal, kdybys měl jen pět minut, než umřeš?“

Péťa nadšeně: „Takhle bych se kydnul do postele, hele!!!“ a už tam byl.