Před třemi týdny se začaly zavírat školy, posléze školky, obchody krom potravin… Přiblížila se k nám pandemie koronaviru.
Nepsala jsem. Nevěděla jsem, jak mám zachytit tuto dobu do našeho deníčku. Je zajímavé, jaké množství informací v dnešní době máme, a jak málo skutečně víme. Nevíme, kde se usalašit na přímce, na níž se jedním směrem kdesi nalézá bod, že tato chřipka je pouze běžná chřipka, na druhé straně, že je to novodobá morová rána. A jiným směrem: kdo nenosí roušku i při porodu v lese, tak ohrožuje stát, a naopak názor, že roušky spíše škodí, než pomáhají. Umírají tisíce lidí, kteří by přes svůj věk a kondici žili plnohodnotně mnoho let, anebo se jen zveličuje nevyhnutelné?
Mně nade všechno vystupuje jedno slovo – zajímavé. On i špatný trip může být zajímavý. Jen si ho nikdo nechce dát znovu… Ale rozhodně je pro mne tato doba jedna z nejzajímavějších v životě. Jak jako pro matku, tak jako pro psycholožku.
Jako matka tří dosti nekompatibilních dětí – pomineme-li společnou vášeň pro válení se na pláži a jahodovou marmeládu – jsem se celostátní karantény bála. Když přijdou prázdniny, rodič náročných dětí upíná své naděje k táborům a babičkám. A k dovolené, které sice není brnkačka, ale dá se na ní zažít spousta věcí, které náročnost udržení smečky při životě dalece vyváží. A když je nejhůř, stereotyp rozbourá návštěva pokud možno s takovým počtem dětí a diagnóz, že to aspoň některé moje dítě zaujme.
Seděla jsem nad plány. Škrtla všechny výhledy, které nabízí zmíněné prázdninové radovánky a zbyly mi aktivity, na které můžeme zapomenout, pokud není prázdninové počasí. Ty zimní a jarní prázdniny na sněhu nevyjímaje. Teplota se tu urputně drží již měsíc kolem nanicovatých pěti stupňů. Více stupňů příroda vypotí jen ve chvíli, kdy očekává, že vylezete a necháte se ofouknout záludným vánkem ve skrytu rozvášněného jarního slunce a druhý den budete kuckat tak, že se budete bát jet do krámu, aby po vás nějaký spoluobčan nehodil šutr.
Jako psycholožka jen pozoruji a naslouchám. Jak tato situace zostřuje naše vnímání. Jak pandemie konfrontuje lidi s vlastní smrtelností. Jak zúzkostňuje nejistota, uvědomění bezmoci jedince. Jak otevírá existenciální témata a otázky smyslu života. Ukazuje naše povahy. Odhaluje davové procesy. Jak silně na nás působí ekonomicky pár týdnů zastavení víru produkce, výkonu. A především je zajímavé sledovat, jak se jsou schopni lidé adaptovat, přizpůsobovat.
Všechny tyto oblasti by vydaly za jeden článek nebo knihu, ale ani přes jedno nejsem odborník. Proto se raději vrátím k sobě.
Bála jsem se, jak doma zvládnu s dětmi učení a zábavu. Umím vymyslet různé věci, ale většinou se jedná o nějaké jednorázové akce, z nichž se s pomocí škol, školek a jiných pomáhajících lidí následně regeneruji. Teď mi bylo jasné, že nejde o jednorázové haló, ale o každodenní program. A poslední, co jsem, tak systematická osoba.
A především nejsme zvyklí plně vzdělávat svoje děti. Nemáme systém – na rozdíl od rodičů, kteří najeli dávno (a dobrovolně) na domácí vzdělávání, natož při více dětech různých věků a diagnóz. Což neznamená, že své děti nemilujeme.
Nejsme zvyklí být zavřeni se svým partnerem, což neznamená, že nemilujeme jeho.
Pokud partner pracuje z domova, nejsme zvyklí hlídat jeho soukromí a ticho na práci, a případně se v práci efektivně střídat. Neznamená to, že nemilujeme svou práci.
Nejsme zvyklí poskytovat všem celodenní stravu den co den. Neznamená to, že nemilujeme vaření. (Pravda je, že když teď slyším slovo „svačinka!“, musím se jít pomazat ovesným krémem proti osypání.)
Musíme se konfrontovat s mnoha nezvyklými a vyostřenými pocity.
Není to špatné, jen je to jiné. Co dělat?
Zákon kyslíkové masky.
První týden
Zvolila jsem strategii, u níž mám nejmenší šanci se zbláznit. (To nebyla nadsázka.) První týden si budeme hrát na prázdniny a já si budu zvykat, konfrontovat se s existencionálními úzkostmi, a učit se pokrývat výživově to, co jsem zvláště u autisty hodila na jídelny. A to za cenu flákání se, bordelu a poklesu intelektuální úrovně celé rodiny. Naštěstí se toto období lízlo s jarními prázdninami nejstaršího syna.
Tonda samozřejmě nesnese roušku.
Sedám občas tak na prvním jarním sluníčku venku, pozoruji spokojené špinavé omrzlé děti, a je mi vlastně docela dobře.
Druhý týden
Zapojila jsem právě nejstarší dítko do péče o domácnost. Zapojila jsem i sebe a naučila se uklízet i mimo čas, kdy děti rozvezu do škol, pustím si audio-detektivku, dám si kafe a začnu v klidu pečovat o domov. Vyloupl se jakýsi zárodek režimu, kdy dopoledne jelo televizní vzdělávání, v mezičase byly mladší děti na pohádkách, a já jsem vařila oběd. V poledne jsme se najedli, a dokud jsme úplně nepromrzli, byli jsme venku.
Velikou podporou mi v té době byly obě školy synů, které na nic netlačily. Ve škole staršího syna nám nechávali prostor na aklimatizaci. Ze školy mladšího syna se nám pravidelně ozývali s nabídkou podpory, materiálů, nebo pošlou pozdrav. Neřekli byste, jak moc posilující může být jen takový pozdrav. Něco jako: „Na nějakou dobu jsme se odrušili, ale kontakt jsme neztratili a čekáme na návrat vašeho modulu do naší atmosféry.“
Zbytek časprostoru zabírá motivování Toníčka chodit na náš záchod, protože ne, opravdu mu teď školní splachovací WC nevykouzlíme. A ne, ani na Pohledničku na oběd jít nemůžeme. A ani vysvětlit to nedokážeme.
Zbytek, který zbyl po zbytku časoprostoru, zabírá manželův home-office nebo střevní chřipka, na střídačku a hodit si (korunou, samozřejmě) mohu, co je náročnější.
A zbytek zbytku, který nezbyl, zabírá naše soužití s manželem, které je o to náročnější, že nemáme ani chvilku pro sebe. A i kdybychom ji měli, vyplní ji Péťa, který se nudí, když se mu zrovna nikdo nevěnuje, a tak si hraje na malého manželského rozvraceče. Marně, ale uléháme naklepaní jako dva křehčené řízečky z vyhnaného kuřete.
Třetí týden
Tonda objevil vzdělávací weby a mastí je o sto šest. Kde neví odpověď a nerozumí otázce, pomůže rychlost klikání či restart počítače. Několik pokusů o defenestraci monitoru bylo taky nadějných. Potom chodí a vše komentuje: „Špatně!“ a „No to jsi mne ale zklamal!“. Naopak když se mi podaří namazat rohlík, bývám častována bodrým: „Výborně!“.
Nejstarší se začíná více zapojovat do učení, protože si zvykl na nový rytmus dne a k pracovnímu sešitu jsme připojili aktivity, které nám škola začala posílat po mailu. Je to kombinace nutného nudného, ale i zajímavého zábavného, což synovi pomáhá překonat nekonečné chvíle, než vypotí z pera tři vyjmenovaná slova.
Nad vodou ho drží pomyšlení, že na něj čekají dvě hodiny nad matematikou a angličtinou online. A taky, jak půjdeme ven, kde ho obohatím přírodovědnými vědomostmi, jako že řebříček je bezva na čurání. („A co je urologické potíže?“ je přesně ta otázka, nad kterou si na vás děti smlsnou.) Další level je kontryhel a „gynekologické problémy“… Také mne těší, že se syn nebojí ptát a já mám co dělat, abych u otázek úrovně třetí třídy nebyla za pitomce. Denně zapaluji svíčku za rodiče dětí na střední škole.
Tonda samozřejmě sežral roušku.
Sedám občas tak na – po mrazech opět – prvním jarním sluníčku venku, pozoruji spokojené špinavé omrzlé děti, a je mi vlastně pořád docela dobře. Asi Limský syndrom. (Pozn.: Opak Stockholmského syndromu, kdy se tvoří vazba oběti na pachatele. Ten koštuji na příští týden.)
A začíná mi chybět tchyně…
Zajímavé.