Vražda v Krakonošexpresu

Jelikož v okolí našeho nového domova neznám žádné psychiatry a klinické psychology a vypadá to, že je na ně kraj chudý, rozhodla jsem se neměnit ty, které máme v Praze a s nimiž by pro mne bylo těžké se loučit. Tak jednou za čas absolvuji s Tondou cestu. Dnes to bylo:

Benecko – Martinice v Krkonoších – Chlumec nad Cidlinou – Praha Hl. Nádraží – Nádraží Vršovice -Koh-i-noor – Bohemians – Albertov – Hradčanská – Hládkov – Hradčanská – Můstek – Hůrka – Smíchovské nádraží – Praha Hl. Nádraží – Chlumec nad Cidlinou – Martinice v Krkonoších – Benecko.

Volím vlak, protože řidič nejsem nikterak skvělý a mám vlaky ráda. A Toník taky. Navíc si musí vynahradit všechny ty cesty tramvajemi, metrem, eskalátory a výtahy, o které jsme ho připravili stěhováním.

S námi v kupé sedí mladík v dokonale čistém černém obleku. Asi sebevrah. Jen člověk, který nemá svůj život rád, usedne dobrovolně do dětské sekce vlaku. Zvlášť, je-li mladým mužem oblečeným do dokonale čistého černého obleku. A pokud na vás v ruské ruletě dětského kupé vyjde místo naproti hyperaktivnímu autistovi a je pod vaši důstojnost uprchnout v panickém křiku, máte poslední šanci. Předstírat opuštění vlaku v nejbližší stanici a ukrytí se v jiném vagonu. Mladík zkouší otevřít okno. Asi volí strategii demonstrativně vyskočit z jedoucího vlaku. Toto puzení my, rodiče autistů, důvěrně známe. Naštěstí je okénko zadrhlé letitým nánosem prachu.

Už i babička na vedlejším sedadle přestala svou vnučku poučovat o nutnosti vyplachování si nosu studenou vodou – což je prý to nejlepší prevence dobrého zdraví – a už jen po očku pozoruje Tondu. Asi si představuje, co by si musel vyplachovat on.

Mladík projevuje mimořádnou odvahu. Ani po hodině se nehnul z místa proti Toníkovým neustále kmitajícím zabláceným sněhulím, přes to, že místo vedle je volné. Tak hrajeme takový nohový Tetris. Pánovy nohy připomínají dva úzké obdélníky na čtyři a Tondovy tvary písmene L, jeden pravotočivý, druhý levotočivý. Tondova hyperaktivita zvyšuje herní úroveň a má bdělost polevuje.

V Praze ze sebe strhávám jégrovky, merino svetr, kulicha a kdybych mohla, zahodím i sněhule a šel bych s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu – ale v duši věčný máj.

Jsem na Tondu pyšná, protože zvládl celou cestu bez skopičin přesahujících hranici vkusu. Sežral si čepici, ale Václavák je naštěstí impérium prodejců všelijakých čepic.

Zítra si budu muset vyčistit hlavu na svahu, přeci jen už nejsem tolik zvyklá na množství vyděšených, zkoumavých, chápavých a lítostivých pohledů nepřeberného množství lidí kolem nás.

A co si z Prahy odvážíme? Zajímavé tipy, jak Toníčka motivovat ke spolupráci a eliminovat jeho laškování.

Inspirováni prvky ABA terapie máme vymyslet i jiné odměny, než je pro Tondu sušenka Oreo. Pokud možno spíš činnost, než jídlo. Aby byly odměny pestré a vždy jsme měli nějaké eso v rukávu. To bude těžké, už jsem o tom přemýšlela a pro neúplatného Tondu jsem nic vhodného nevymyslela. Nicméně jsem dostala inspiraci, kde a co hledat. Mimo jiné jsme byli nasměrováni do Flying Tiger, obchodu s hovadinami na Václaváku, odkud nás následovně málem vyhodila ochranka, protože Tondovo laškovné chování ještě tak moc zmanagované nemám.

Odměnami a motivátory by měly být činnosti, věci, drobnosti, jasně dané, jindy nedovolené, jako chvilka točení s káčou, hra s dětským mobilem a nově koupená prstová světýlka a mačkací balonek se slizem.

Posilovat kladné chování a neodměňovat naschvály, se záměrem dostat odměnu. A pokud to jde, vytrvat v ignorování Tondových škodolibých taškařic. Což v případě skoku pod auto samozřejmě nejde, u dloubání do žebra ano.

Hovadinám zdar!