To je tak otřepaná informace, že i já po Tondově meltdownu vypadám víc fresh. Nicméně mám něco na srdci… doslova.
Málo se o vážných dopadech stresu mluví v souvislosti s pečujícími, který jsou vystavování leta dlouhodobému stresu, ale vše samozřejmě zvládají podle pravidla: Když musíš tak můžeš. Když takový pečující vyplňuje dotazník pro sociální odbor pracovního úřadu ohledně příspěvku na péči, je tam dokonce kolonka, zda je péče psychicky náročná a může tedy mít dopad na zdraví. Pro většinu lidí, včetně pečujících, to ale abstraktní pojem. Takové dopady totiž nebývají přímo vidět a když už přijdou, tak Je to osobní věc týkající se našeho zdraví, o které moc mluvit třeba ani nechceme.
Takový dopad nemusí vypadat, že to najednou s člověkem švihne. Popravdě, s pečujícími pracuješ hodně let, a k otázce zdraví a dopadu stresu na něj jsem příliš nezmapovala, protože Samozřejmě, že člověk unavený a má nějaké drobné zdravotní problémy, ale to se tak nějak očekává, že to jde s člověkem časem z kopce, místo aby vzkvétal směr bujaré mladí. Když se to potom stalo mě, nebyla jsem na to připravená. Nevěděla jsem totiž, jak přesně se stres může projevit.
O něčem už jsem tu psala dříve, dnes bych to ráda rozvedla a přidala neslavné pokračování.
Tedy, začalo to na podzim zvláštními kopřivkami. Stres gradoval, svědění také. Vánoce byly náročné a potom stres prudce klesl a od té doby se mám vlastně fajnově. . Lila v pohodě, Péťa v pohodě, s mužem v pohodě, pes v pohodě, obrovská úleva v péči o Tondu… No a taky svědění zmizelo (nejspíš šlo o cholinergní kopřivku). Myslela jsem, že tím problémy končí. Nou stres, nou problem. Jenže nou stres netrval minulých čtrnáct let a žral mě zevnitř.
V lednu se mě začalo občas budit bušení srdce. Začal mi kolísat tlak, i když jsem nikdy netrpěla vysokým tlakem. V únoru se objevily lehké arytmie. V březnu se k bušení přidaly zimnice. Měla jsem pocit, že ztrácím nad svým doteď dokonale zdravým tělem kontrolu. To mě zúzkostňovalo. Praktický lékař řekl, že to jsou panické ataky (a možná byly) a poslal mě za psychiatrem. Ten mi po dlouhém povídání si řekl, že na mě nevidí nic nenormálního a myslí si, že to je spíše fyzický problém, ale došli jsme k tomu, že za ta léta můžu mít prostě předrážděné nervy (dysregulaci ANS, problém s bloudivým nervem) a dal mi léky na neuropatii. Po nich se mi začalo lépe spát, cítím asi větší klid, ale zimnice přetrvávaly.
O měsíc později jsem skončila v nemocnici se zánětem střev (divertikulitida ). Dostala jsem silná antibiotika a zimnice zmizely. Těžko říct, kde byla hranice mezi problémy duše a těla. Arytmie a bušení srdce se mi třeba daří zklidňovat jógou a dechovým cvičením. Nicméně jsem odešla s dietou, kterou jsem držela tak předpisově (když vlákninu, tak vlákninu, žejo), že jsem v nemocnici s opakovaným zánětem skončila za dva měsíce znovu.
Teď jsem si zjistila více informací (v nemocnici mi nikdo neřekl k nemoci ani slovo, kromě papíru s dietou) (díky K. P., moc jsi mi pomohla) a začínám svou dietní cestu znovu. Tento problém už bude celoživotní a mám v břichu asi časovanou bombu (víc se uvidí na vyšetření za pár měsíců). Vliv na střeva má psychika, souvisí s bloudivým nervem a letitým zajídáním únavy a stresu. Když teď budu s pečujícími mluvit o sebepéči, redukci stresu nebo aspoň jeho dopadů, nutnosti rozložení péče o náročné milované, jak jen to jde, budu naléhat z hloubi své duše i útrob.
A to i proto, že jsem si uvědomila, jak je důležité, aby nás tu měli co nejdéle. Je mi líto, že si nemůžu naplno užívat toho, co mám, ale jsem za to moc vděčná a vážím si každého dne, který mohu trávit v naší chaloupce se svými blízkými (ale i potřebných chvil klidu bez nich).
