Máme takovou vcelku normální násep. Někdo tomu může taky říkat terasa, je to takové závětří, průchozí venkovní část krytá střechou horního patra. Časem tady bude také forhaus, což je něco jako veranda a slouží jako přechodová komora mezi prostředím nevhodným k životu (rozuměj zima v horách) a bezpečím domovské základny. Zde se normalizují životní funkce a tělo si zvyká opět na přirozené podmínky na Zemi.
Trvalo to šest let, než jsme tady vybudovali svoje bydlení. Bylo to někdy hodně náročné, sáhli jsme si na dno, sáhli jsme si na mnoho zástupců drobné fauny, na které jsme si sáhnout nechtěli.
Jsem za to vděčná. Teď mi připadá naše násep jako bombastická visutá zahrada paláce. Tady umím být teď a tady, s čímž mám někdy jako roztržitá žena potíž.
Násep ještě není zdaleka hotová, vlastně to ještě staveniště, ale já tu chodím a každou minutu dělám „Ach a olalala!“ nad tou krásou.
Kdyby mi takové bydlo spadlo do klína, kdybych si ho sama nenakreslila, neprošla každému krůčkem této stavby, tak bych v tom tu zázračnou krásu tolik neviděla. Zažili jsme to vše spolu jako rodina, zvládli jsme to, a o to víc si vážím toho, co mám, a nemám na mysli to hmotné.
Nelituji, že jsme zkusili s Péťou gympl. Teď jsi teprv dokážu vážit toho, když úspěšně vyjde integrace. Každý den naplno prožívám vděk za to, co pro nás učitelé a paní asistentka dělají. Každý den si to připomínám.
Vše nelehké, čím jsem si prošla, mě naučilo vnímat širší spektrum barev života. Naučilo mě to radovat se z maličkostí. Vážit si prostého klidu. Být vděčná za každou chvilku bez bolesti. Kdy jste se naposled upřímně zaradovali z toho, že vás nebolí třeba kuří oko? Nebo že jste se dneska nespálili horký plech? 😂 Tisíce průšvihů (chudák paralelní vesmír), které se vám nastaly, oproti pravděpodobně jen pár průšvihům, které se vám dnes staly. Mě se dnes zavařilo auto.
Dneska bych místo čarodějnice (nebo motoru auta) chtěla upálit, své vlastní křivdy, sebelítost a podobné nepotřebné vnitřní bubáky. Ale to špatné, co se mi stalo nebo co se mi nepovedlo, jizvy na duši i těle, to vše ke mně patří a dělá mě mnou.
Myslím, že pomalu nacházím zpět vnitřní klid a sílu.
