Podzim se u nás nese v klidném, ale unaveném duchu. Zima se blíží a pohodlí nového domova je na dosah a vždy, když už to vypadá, že příští týden topíme nebo splachujeme, se fata morgana vzdálí o další týden, dva. Ráno vstáváme před šestou – Pavel zatopí v kamnech, dodělá si přípravy do školy a vyvenčí psa (jsem unavená za něj, jen to píšu). Já vypravím nejdřív Péťu, kterému do školy jede autobus před sedmou. Vzápětí se vypravuji já s Lilou, kterou vezu kousek opačným směrem do školy. Ta čeká zpravidla na vyučování v ranní družině, protože jí škola začíná o půl hodiny později než mě práce. Jedu potom také na jih a mohla bych s sebou brát na půl cesty i Péťu, ale ten jede rád autobusem, kde vídá děti, s kterými jezdil na gympl nebo chodil do malotřídky.
Jsem teď celkově více v práci.

Jsem školní psycholožkou už na obou jilemnických školách a poskytuju psychoterapii v dětském domově. Má práce kombinuje povídání si s dětmi, učiteli, vychovateli a rodiči – většinou bloumám mezi lidskými příběhy a snažím se jim porozumět. Má práce je někdy hodně klidná, jindy zase náročná na organizaci, komunikaci, soustředění a nadhled. Víc práce mi dává soustředit se na to, co nedělat (nebo dělat blbě) než co dělat. Když sedím s klientem, jsem tam pro něj celou svou myslí. Hledám spojitosti jako detektiv, hledám správná slova, řešení, a přitom nesmím uhnout z proudu slov a myšlenek dotyčného. Můj osobní život neexistuje, umím i vypnout většinu fyziologických potřeb. Nemůžu myslet na hlad, stesk nebo svědivé punčocháče, když mi někdo povídá o tom, že mu je zle. Umím se zaměřit jen na něj a své asociace k tomu, co říká. Pak se zapnu a jdu si užít oběd do školní jídelny.
Po práci se snažím vyzvednout Péťu ze školy ve vsi západním směrem, domů mu jede autobus až ve čtyři. Odpoledne se snažím ještě udělat nějakou přednášku, psychoterapeutické sezení nebo jedu pro změnu směrem na východ do děcáku (neboli dédéčka).
Rozvážíme střídavě s Pavlem Lilu čtyřikrát týdně do kroužků, protože ji vše moc baví a neví, čeho by se vzdala. Většinou odpoledne venčí psa zase Pavel, během kroužků nebo po nich. Když v podvečer dojedeme všichni domů, přecházím rovnou k hoře nádobí, plotně a chystám večeři. V osm hodin máme konec obrazovek a jdeme si číst, povídat, učit se, dodělávat společně úkoly, které vyžadující asistenci.

K únavě se přičítá náročnost našich životních podmínek. Topíme, větráme, přesto plíseň v domě bují víc a víc, okenní skla jsou popraskaná, rámy se rozpadají, sprcha sotva funguje, náš kyblíkový záchod už je také na hraně použitelnosti a na chodbě, kde máme záchod a sprchu, už je zase nepříjemně chladno. Návštěvy už se sem stydím zvát a jediný odvážlivec – jeden z Péťových kamarádů – nepokrytě tvrdí, že k nám na záchod nepůjde ani za zlaté prase. Tak jsme si do nového koupili zlatý záchod.
O víkendu se snažíme jet pro Toníčka. V poslední době se mi trapně, jak málo jsem si ho brala. Částečně proto, že jsem si potřebovala odpočinout, ale i proto, že jezdí pro kluky častěji jejich táta. A trochu s ohledem na to, že u nás Tonda vždy začne během pár hodin smrkat a slzet, asi vinou prachu a plísně v neudržitelném domově a já vyhlížím svou fata morganu – možná už příště bude spát Toníček ve svém pokoji! Zatím spíme všichni v jedné místnosti, někdo musí být na matraci na zemi. Koberce do pokojíčků jsou koupené, je vymalováno, už jen drobnost, topení… a zrovna nám radostně pan instalatér oznámil: „Nebojte, do Vánoc topíte“! A já šla tajně pustil pár slz za roh, protože jsem doufala, že to už budeme přestěhovaní a topit budeme do prvních mrazů… takže včera.
Abychom nabrali síly na předvánoční týdny, vyjeli jsme na podzimní prázdniny k moři. Autem k Baltu do Německa. Bylo to opravdu hojivé mít chvíli odstup od stavby i lidí. Lila byla nadšená z medúz, kterých bylo v moři plno, a z nalézání pazourků, z nichž si vyráběla skalpely a operovala mrtvé medúzy. Péťa si užíval německého ducha – německé televize, německých obchodů, nápisů a Googlovské navigace v německém jazyce. Já si užívala komfortu bungalovu, který byl vybaven čistou koupelničkou, horkovzdušnou troubou, několika plotýnkami, topením, kde stačí otočit kolečkem. Náš pes si užíval dlouhých procházek po pláži a Pavel si užíval spánku.

Péťa chodí už měsíc a půl do nové školy, kde se cítí báječně. Zatím jsme neměli žádný kolaps a nechodí žádné zlé zprávy, tak mám pocit, že se mi nervy po všem, co jsme zažili v minulých měsících, trochu zotavují. Sešup z dvojky z fyziky v pololetí na pětku na konci roku, reparát s úspěšně napsanou písemnou částí a vyhazovem z ústní, zvykání v nové, o ročník mladší třídě, po zvyknutí si přechod do nové školy, kam se Péťa bál… bylo toho hodně. Péťa vše zvládnul. Bylo to těžké a snažila jsem se té tíže z něj co nejvíce sejmout a vložit na svá bedra. Opakování ročníku je náročné pro každé dítě, kterému záleží na tom zůstat se svou třídou, nezažít prohru. Já to však jako prohru vůbec nevnímám a snad takovou zprávu i Péťovi předávám – naopak, potřebuje si ustálit učivo sedmé třídy, získat trochu sebejistoty, odpočinout si. Navíc vůbec nikam ve vzdělání nespěchá a může studovat třeba celý život. Dokonce mám pocit, že Přemyslovci začínají jít i mě…

Na svatého Martina se Péťa dočkal svého prázdninového (bohužel myslím ty letní) přání jet do pražského muzea MHD.
Dopadl podobně, jako když jsem si přála po letech péct svatomartinskou husu.
Objednala jsem farmářskou nádhernou macandu s tím, že si ji slavnostně upečeme jako první jídlo v nové kuchyni… no stavba je stavba. Takže… nic. Návštěva muzea otevřeného mimo prázdniny jen o víkendu drhla na tom, že buď máme Tondu, nebo oba kluci jedou za tátou. Tentokrát jsem si měla po delší době Tondu vyzvednout, ale další víkend by to zase nedopadlo, potom předvánoční čas a… řekla jsem, že volím, aby tento víkend byl Péťův. A jedeme.
Předminulý víkend jsem vzala děti poprvé do McDonald’s. Bylo to v Polsku na dálnici cestou do země zaslíbené. Dnes chtěly srovnat, zda je český Mekáč stejný. Šli jsme do food courtu na Národní a já si dala pestrý talíř z Loving hut (kimchi jsem si musela přidat), na jídlo z obchoďáku opravdu chutné, cenově přijatelné a pestré jídlo. Samozřejmě mi ho Lila zbodla a já dožvýkávala mdlé hranolky… alespoň pochopila i bez mých mateřských přednášek rčení, že z Happy mealu je zdravější sežrat hračku a hrát si s jídlem.

Muzeum MHD ve Střešovicích je boží. Nostalgie umocněná tím, že jsme hned poté jeli k prababičce na návštěvu a představovali jsme si, kterými vozy tak jezdila ona sama jako malá, v kterých vozila babičku, v kterých jsme jezdili spolu s Péťou a už jsou vyřazené. Lila nadšená z hromady suvenýrů – a tentokrát, snad poprvé v životě, si vybral i Péťa – plecháček s „naším“ bohnickým autobusem Renault Citybus.
Posílám myšlenku a tichou omluvu Toníčkovi, kterého jsem kvůli našemu plánu nechala na víkend v domově.
Příště máme v plánu muzeum medúz (to má otevřeno i ve všední dny, tak snad Toníček nepřijde o „svůj“ víkend), které Péťa štítivě zhodnotil: „Euh, medúzy… ale teda určitě půjdu!“